Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zákon přírody

16. 12. 2017

 

 

Nastalo chladné podzimní ráno. Zlatavý kotouč slunce konečně triumfoval nad horizontem a osvětlil zdejší dosud tichou krajinu. Jako odpověď se mu v ústrety odráželo jedno k východu přivrácené pole. Jen co se na něm pod náporem slunečních paprsků začala odpařovat jeho stříbřitá rosa, tak se zde probouzela k životu všelijaká zdejší zvířena, připravená porvat se se svým údělem dalšího dne.

                Náhle na ono orosené pole vběhl starý zajíc. Ten si již od samého počátku dne razil cestu právě na toto dobře kryté místo. Ke svému počínání měl vícero důvodů. Nejen, že měl po ránu pochopitelně veliký hlad, ale také chtěl využít teplých slunečních paprsků vyhřívajících toto útulné místo.

                Netrvalo dlouho a slunce se na své pouti ku poledni výrazně posunulo a pasoucí se zajíc náhle v dálce uslyšel podivnou sérii pohybů. Snad ve fičícím větru zaslechl i jakési cinkání a řinčení. Nebezpečně se k němu blížilo. Zkušený zajíc však neváhal a okamžitě zalehl do svého předem připraveného pekáče. Nevěděl sice, oč se přesně jedná, ale doufal, že se to kolem něj, ať je to co chce, nějak přežene. Jeho očekávání bylo však nevyslyšeno. Brzy uslyšel větrem unášené lidské hlasy a ještě něco… Vzduch náhle protrhla ozvěna křiku jakéhosi dravce. Zajíc při tomto pro něj děsivém zvuku instinktivně ztuhl a upřel svůj pohled směrem k přicházející rojnici lidí. Někteří z nich vyplňovali pouze mezery v dlouhatánské řadě. Jiným lidem po boku ukázněně vykračovali lovečtí psi a ti zbylí … ano, ti zbylí měli na svých rukavicemi chráněných rukou posazeny lovecké dravce.

                Náhle si starý, zkušený zajíc vzpomněl na předchozí rok, kdy touto krajinou prošla obdobná skupina sokolníků. Tehdy se ještě vcelku vitální zajíc zachránil útěkem. Od té doby však uběhl přeci jen nějaký ten čas a již o rok starší zajíc nevěděl, zda by další útěk před neúprosným dravcem zvládl. Zajíc se tedy ještě více přikrčil do svého těžko postřehnutelného úkrytu. Třeba ten útěk ještě nebude nutný … to už se ale jeho směrem zahleděl svým dokonalým zrakem jeden z ušlechtilých dravců. Jeho pán si onoho zaujetí všiml a vyrazil k místu, kde se ještě pořád naivně skrýval náš zajíc.

                Jak se k dosud skrytému pekáči opatrný sokolník přibližoval, tak v sobě mezitím zajíc mobilizoval všechny své síly potřebné pro nadcházející útěk. V tom pod sokolníkem hlasitě zapraskala suchá tráva. Teď nebo nikdy! Zajíc střelhbitě vyběhl ze svého pelechu a utíkal, seč mu síly stačily. Orel připravený na dlouhé stíhání zajíce se zavířením vyrazil ze sokolníkovy napřažené paže …

                Život tohoto jedince je vskutku těžký, ale nemůžeme rozhodně říci nespravedlivý. Dostal šanci. Pokud bude dostatečně silný, tak přežije. V opačném případě bude podle nesmlouvavého zákona přírody odsouzen k smrti. 

 

Autor: Vojtěch Lotz 3.A